Varšava - Liberec

Nejstarší liberecké kino bylo vybudováno na parcele mezi Mariánskou a Frýdlantskou ulicí. K zastavění parcely, která původně sloužila jako ovocná zahrada, došlo v průběhu 60. let 19. století. V té době zde vznikly pozdně klasicistní utilitární objekty provaznické dílny se zázemím a prostý přízemní zděný obytný dům na trojdílném půdorysu ve tvaru písmene L na základě projektu stavitele Antona Holluba. Investorem byl majitel provaznictví Christian Sieber (bytem v domě čp. 237-I v dolní části Frýdlantské ulice, dnes zbořeném). Na základě projektu stavitele Alfreda Hübnera byl vyprojektován v březnu 1908 pro Heinricha Siebera přízemní objekt se čtyřmi obchody ve stylu geometrické secese, hlavním průčelím orientovaný do Frýdlantské ulice. A právě tento projekt tvořil základ pozdějšího kina. 19. června téhož roku došlo k úpravě projektu místními architekty a staviteli Robertem a Ernstem Peukerovými na první stálý biograf s názvem Elektrisches Jubiläums-Theater. Označení kina jako jubilejního souvisí s dobou výstavby, která probíhala během oslav 60. výročí vlády Františka Josefa I. Investorem byl i v tomto případě Heinrich Sieber a koncesionářem se stal Theodor Ignaz Bayer. Plně elektrifikované kino patřilo k prvním a nejmodernějším zařízením svého druhu v severních Čechách a pojalo 234 diváků. Kino přestalo brzy kapacitně dostačovat divákům. Heinrich Sieber s Theodorem Bayerem se rozhodli pro jeho výrazné rozšíření a oslovili berlínskou kancelář Elstner & Mauve, v níž byl činný liberecký architekt Ferdinand Elstner. Projekt vzhledem k finanční náročnosti nebyl realizován a budova o rok později prošla pouze dílčí přestavbou na základě návrhu místní stavební firmy Adolfa Bürgera. Sál získal prostor vyhrazený pro stojící diváky, ale stále ještě bez balkónu, který byl v této době již poměrně běžnou součástí interiéru kina. K zásadní proměně a modernizaci kina tak dochází až po skončení první světové války a vzniku samostatného Československa. Z 10. února 1922 pochází žádost Heinricha Siebera a jeho nového společníka Josefa Altmanna na přestavbu kina a zřízení hromadných garáží na místě někdejší provaznické dílny v Mariánské ulici. Vypracováním projektu pověřili libereckou architektonickou kancelář Effenberger & Noppes, která vypracovala moderní návrh ovlivněný stylem art déco. Stavbu prováděl místní stavitel Gustav Habel a liberecká pobočka stavební firmy Pittel & Brausewetter měla na starosti statické řešení objektu. Kolaudace se konala 29. srpna a slavnostní otevření kina proběhlo v sobotu 1. září 1923 ve tři hodiny odpoledne, kdy se promítalo americké rodinné drama The Daring Years pod názvem Naše zlatá maminka. Kino zároveň dostalo nový název Městské kino (Stadtische Lichtspielhaus). Ke konci 30. let 20. století bylo kino přejmenováno na Kapitol. A po roce 1945 získalo název Mír. Zásadnější úpravy objektu pocházejí až z let 1960–61, kdy kino prošlo přestavbou na širokoúhlý formát. Dále došlo k rozšíření promítací kabiny, zřízení nové elektroinstalace, položení dlažby ve foyeru a akustické úpravě sálu. Stavební práce provedla místní pobočka národního podniku Stavokombinát pod vedením architekta Karla Wintera, mj. autora nové radnice v Jablonci nad Nisou. V letech 1969–70 pak kino prošlo další přestavbou, na základě plánové dokumentace vypracované projektovým oddělením podniku Ústřední půjčovna filmů Kinotechnika. Proběhla i rekonstrukce klimatizace a proscenia, kde byl nejzazší východ s připojenou chodbou adaptován na skladiště a počet sedadel redukován na 320. Dále bylo odstraněno dřevěné obložení stěn a nahrazeno koženkou, zazděn jeden z bočních východů do Frýdlantské ulice a vlysová podlaha nahrazena dubovou na pero a drážku. Od 60. let do současné doby nese kino název Varšava. Provoz kina byl ukončen roku 2008 a do roku 2012 byl objekt bez využití a chátral. V roce 2012 se kolem budovy zformovala skupina absolventů architektury Technické univerzity v Liberci, usilující o její záchranu v rámci spolku Zachraňme kino Varšava.

Dle dochované plánové dokumentace byla původní stavba prostou obdélnou budovu krytou pultovou střechou s promítacím sálem vytápěným plynovým topením, pokladnou a šatnou. Hlavní průčelí do Frýdlantské ulice, členěné čtyřmi rozměrnými výkladci se vstupy bylo poměrně prosté. Nejpoutavějším prvkem byl profilovaný volutový štít s názvem biografu a čtveřice velkých lamp před výkladci. Interiér byl řešen čistě účelně. Hloubkově orientovaný sál měl výrazně podélný půdorys s rozměry 5,85 m × 22 m, což bylo pro kinosály v této době charakteristické. 1913 - nerealizovaný návrh na rozšíření kina od berlínské kanceláře Elstner & Mauve. V projektu z 9. července 1913 navrhli architekti rozložitý a honosný pozdně secesní dvoupodlažní objekt pro úctyhodných 647 diváků s lóžemi v přízemí i v patře. 1914 - dílčí přestavba navržená firmou Adolf Bürger. 1922 - liberecká architektonická kancelář Effenberger & Noppes vypracovala moderní návrh ovlivněný stylem art déco na přestavbu a rozšíření kina. Stavbu prováděl místní stavitel Gustav Habel a liberecká pobočka stavební firmy Pittel & Brausewetter měla na starosti statické řešení objektu. Kolaudace se konala 29. srpna a slavnostní otevření kina proběhlo v sobotu 1. září 1923. 1960-1961 - zásadnější úpravy objektu, kterou vyprojektovala místní pobočka národního podniku Stavokombinát pod vedením architekta Karla Wintera. 1969–70 kino prošlo další přestavbou, na základě plánové dokumentace vypracované projektovým oddělením podniku Ústřední půjčovna filmů Kinotechnika. 2008 - ukončen provoz, prostory bez využití. 2012 - vzniká spolek Zachraňme kino Varšava, které postupně objekt rehabilituje a obnovuje provoz kina.

Liberecká stavba představuje jeden z nejpozoruhodnějších objektů svého druhu na našem území, což souvisí zejména se spojením dvou zcela odlišných funkcí, biografu a hromadných garáží, situovaných navíc atypicky nad kinosálem. Důvodem pro jejich netradiční umístění byla složitá terénní konfigurace stavební parcely, na které novostavba vznikla. V architektonickém řešení novostavby se Effenberger s Noppesem zřejmě inspirovali typem tzv. Movie či Picture palace, příznačným pro dobovou architekturu Spojených států (NAYLOR, David. American Picture palaces. The architecture of fantasy. New York: Prentice Hall Press, 1981). Celkové uměřené pojetí podtrhoval decentní dekor a hravá asymetrie hlavního průčelí, rytmizovaného lizénami s kruhovými okny, prosvětlujícími autohalu situovanou nad kinosálem.

Budova kina je dokladem fascinace dobovým technickým pokrokem. Propojení zdánlivě nesourodých funkcí, kina a garáží, vyzdvihuje ve své době aktuální principy a potřeby moderního městského života. Architektonické pojetí je založeno na kombinaci elementárních forem a střídmého dekoru. Objevuje se zde určitá míra inspirace historickým tvaroslovím, nicméně s převažující logickou strukturou kubických hmot částečně krytých geometrizujícím či kubizujícím art décovým ornamentem. Stupni dobového technologického vývoje odpovídá také stavební řešení, kombinující cihlové zdivo a železobetonové konstrukce. Liberecké kino, které nabízelo kromě diváckého zážitku také možnost parkování a péče o automobily, je tak dokladem zajímavé a do jisté míry unikátní kombinace dvou na první pohled rozličných fenoménů moderního městského života.