Oko - Brno-Královo Pole

Berthold Břečka (nar. 14.2.1886 v Brně), účetní v textilním podniku s platem 130 korun měsíčně se rozhodl, zlepšit si příjem provozováním kinematografu. Žil totiž ve společné domácnosti s nemocnou matkou, která nemohla pracovat, nemocnou sestrou mladším bratrem. Ale nějak mu to, jak poznáme, nevyšlo. Ešte v roku 1911 po dlhom vyjednávaní, získal licenci k provozování kinematografu se stálým stanovištěm v Králově Poli. Ke zřízení kina však Břečka neměl peníze, spojil se proto s Ferdinandem Kusým z Brna (nar. 1855), bývalým továrním mistrem apretury, se kterým uzavřel smlouvu, ve které se Kusý zavazuje dodat k provozu potřebné zařízení a jeho montáž, kteréžto zařízení zůstává jeho majetkem. Provozní výdaje i zisk půjdou na polovic. Takže první stálé kinematografické divadlo v Králově Poli, v domě stavitele H. Štaffy, Svatopluka Čecha 35, nazvané „Cinema elektrique“, s kapacitou 216 míst (200 židlí a 2 lóže po osmi místech) zahájilo představení při vojenském koncertě v sobotu 2. prosince 1911 v 8 hodin večer.

Moc dobré místo pro kino si Břečka nevybral, návštěvnost byla slabá. Od 2.12.1911, kdy začal hrát, do 25.1.1912 utržil 754,30 korun, režie však je 1700,98 korun. Počátkem června 1912 zastavil Břečka pořádání představení a rozhodl se, že svoje kino přesídlit na Mojmírovo nám. 4 do sálu restaurace Jana Bartoše, kde chce začal hrát asi v pátek 6. září 1912. Jméno „Cinema elektrikque“ kino ponechal. Ani na novém místě kino neprosperovalo a Břečka již 12. března 1913 žádal licenci pro Brno, kterou chce provozovat na kraji ulice Nové (Lidická). Žádost byla Břečkovi zamítnuta pro dostatek kin v Brně. Protože licence vypršela 30. dubna 1913 a její prodloužení bylo podmíněno odstraněním závad v nové budově, byl Břečka nucen tímto dnem v kině zastavit provoz. Když ani po dvou letech vhodné místnosti nesehnal, nakonec zařízení kina prodal Marii Pazourkové (nar. 28.6.1874 v Ořechově) za 10 000 korun. 7. října 1915 zažádala Pazourková o přepsání příslibu licence na své jméno.

Pazourková zvolila pro své kino dům Františky Sekaninové na Palackého třídě 58 (dnes č. 29) v Králově Poli. Pro kino byla použitá levá část přízemí uličního stavení a celé levé dvorní křídlo sahající až po Dvorní ulici (Podešvova) s velkým sálem postaveném v roce 1872 místo dřívějšího malého sálu. V tomto sále nazývaném „Koloseum“ hrál divadlo „Ochotnický spolek“, byly pořádány zábavy a čas v něm sídlil i královopolský Sokol. Pro tuto část domu byla sjednána nájemní smlouva do roku 1928.

Pazourkovi místnosti nákladem téměř 300 000 K přestavěli a zařídili. Sami na to nestačili, kromě výpůjček, prodeje hospody a dvou vlastních domků přibrali ještě společníka, Marii Hrubou, ktrerou však v roce 1020 vyplatili. Kino, kterému Pazourkovi dali název „Union“, zahájilo provoz v úterý 29. února 1916. Promítačem byl Robert Sedlák (manžel dcery Pazourkových Marie). Hlediště mělo 9,5 x 22,40 metrů a 387 sedadel. Proti vchodu byla promítací stěna, za ní místnost pro plynový motor. Hlavní východ z hlediště byl na pravé straně proti promítací stěně kolem čekárny oddělené zábradlím, chodbou kolem výdeje šatů a východovým vestibulem pro pravém schodišti na Palackou. Podle dosaženého čistého zisku nebyla prosperita kina nejhorší: činil za rok 1916 – 3 700 K, 1917 – 16 000 K, 1918 – 22 798 K, 1919 – 28 129 Kč, 1920 – 14 241 Kč a 1921 – 11 600 Kč. Začalo to tedy slibně, avšak náhlou smrtí Pazourkové 1. června 1922 začaly potíže. Pozůstalostní řízení dopadlo špatně, protože pasiva převyšovala aktiva.

Další potíž byla s licencí. Vdovec Tomáš Pazourek nemohl dědit licenci, pro byl nucen zažádat si o vlastní licenci. Tehdy však byl již tlak ministerstva udělovat licence pouze všeužitečným korporacím velmi silný, proto byla žádost Pazourkova 10. října 1922 zamítnuta a 18. prosince 1922 ministerstvem zamítnuto i jeho odvolání. Z toho důvodu byl provoz kina zakázán a dnem 16. ledna 1923 bylo kino policejně zavřeno. O štěstí se pak pokusila dcera Pazourkova, Marie Sedláková (nar. 15.11.1895 v  Brně), která nakonec licenci získala a od 3. února 1923 bylo kino opět v provozu.

Do záležitosti kina „Union“ zasáhl také královopolský Sokol, který žádal o licenci pro kinematografické divadlo, které hodlá zřídit v sokolovně a žádal, aby již nebyla prodlužována licence Pazourkové, ale vydána Sokolu. Nakonec licence získal Sokol, rovněž budova připadla Sokolu a zčásti Pazourkovy a Sedlákove. Sokol neprovozoval kino Union ve vlastní režii, byl jen vlastníkem licence. Sedláková, jako úředně schválený zástupce, vedla kino nadále ve své režii a Sokolu odváděla ročně 10 000 Kč. Na tento nepřípustný stav bylo úřady poukázáno a žádáno jeho odstranění. Po vypršení smlouvy se Sedlákovou 30. června 1932, tato jednání o novou smlouvu protahovala, využívala bezesmluvního stavu a neodváděla ničeho Sokolu, ani neplatila daně. Až nakonec počátkem roku 1934 přece jenom nabídla Sokolu ke koupi veškeré zařízení kina i s postupem nájemní smlouvy. Sokol nabídku přijal, zařízení kina odkoupil a současně sjednal novou nájemní smlouvu. Do vlastního provozu převzal Sokol kino od března 1934.

V srpnu 1931 byla v kině Union zřízena zvuková aparatura značky Klangfilm typu Zetton na jednom přístroji Nitsche značky Saxonia V. Zvukový provoz byl zahájen 4. září 1931 filmem „C.k. polní maršálek“ s Vlastou Burianem v hlavní úloze.

K řízení kina byla ustavena komise společná s kinem Besední dům, která měla řídit provoz obou kin. Pro značnou různost názorů se komise brzo rozešla a byla utvořena pro každé kino samostatná komise. Aby však práce kin se děla souběžně, byla ustavena ze zástupců obou kinových komisí tzv. „kinová čtyřka“, která se zabývala společnými zájmy obou kin. Zástupcem v kině Union byl ustanoven Josef Vinkler a Rajmund Bartoň. V kině byli zaměstnáni: ředitel, dva promítači, pokladní a sluha. Šatna a bufet byly pronajaty.

Sokol provedl hned v létě 1934 některé úpravy. Rokenstrukci záchodů, byl odstraněn zápach pronikající do hlediště. Byla odstraněna ohrada pro orchestr a sedadla vyměněna za nová pohodlnější (širší), počet 387 zůstal nezměněn. Zisk se stále zvyšoval až na 35 019 Kč v roce 1937. A jaké byly platy? V roce 1935 měl správce kina 400 Kč, pokladní 400 Kč a dvě biletářky po 200 Kč měsíčně, promítač 130 Kč a jeho pomocník 125 Kč týdně.

Kino se pak již bez problémů dočkalo protektorátu. 9. července 1942 byla německým úřadem, který obhospodařoval zabavený sokolský majetek (Vermögensamt), ustanovena zodpovědným vedoucím kina Union Marie Siedlerová z Králova Pole a 12. září 1942 dipl. inž. Josef Friedrich Koch. Z protektorátu se zachovaly dvě historky: Na dětské představení přišla rozložitá matka s chlapcem, ale jen s jedním lístkem. – No, matko, pro toho chlapce lístek nemáte? – Ale ne, vědí, já ho vemu na klín. – A jakpak je starý ten chlapec? – Ale vědí, teprve jedenáct. – Takže uvaděč pro tak starého chlapce žádal také lístek: buď jeden lístek a jedna osoba nebo dvě osoby a dva lístky. A zlaté srdce mateřské to rozřešilo způsobem vskutku geniálním. Povídá: Pepíku, nejde to. Běž domů a nelítej mně po ulici, ať ti nemusím doma nařezat. A šla na dětské sama.     

Po válce zahájilo kino znovu provoz v pátek 26. října 1945 filmem „Věra Lukášová“, správcem kina byl Jan Grafnetter. Dnem 15. října 1948 bylo kino přejmenováno na „Oko“, vedoucím byl Antonín Střelec a počet sedadel byl zvýšen na 353 a v roce 1950 na 400. Kino pak hrálo bez nějakých úprav až do čtvrtka 12. prosince 1968. Dnem 13. prosince 1968 byl provoz kina přerušen z důvodu přestavby na širokoúhlé. Při adaptaci za 1 700 000 Kčs byla zrušena a zbourána pokladna, čímž byl získán prostor k rozšíření vestibulu. Záchody byly přeneseny do čekárny. Hlediště bylo úplně přestavěno vzhledem k širokoúhlému promítání, tj. velké převýšení a větší odstup řad sedadel. Jejich počet se touto úpravou snížil na 271 čalouněných křesel. Po kolaudaci 10. března 1970 a změně jména na „Morava“ byl provoz zahájen slavnostním představením v pátek 13. března 1970 v 19 hodin promítnutím širokoúhlého filmu „Senzační prázdniny“. Vedoucí kina byl František Zouhar.

Stáří sálu se přece jenom začalo projevovat. Stropní trámy se na některých místech prověsily až o 180 milimetrů. V sále také nebylo jiné větrání než jeden malý ventilátor a hygienik z toho důvodu hrozil uzavřením kina. Nezbylo tedy nic jiného než provést potřebné úpravy. A bylo rozhodnuto současně všechny místnosti přestavět a upravit pro větší pohodlí návštěvníků. Provoz kina byl proto dnem 1. října 1978 zastaven. Při přestavbě bylo zrušeno a zazděno pravé schodiště. Byl tím získán prostornější vestibul. Byl také obrácen pohyb návštěvníků z vestibulu – dřívější východ na vchod a dřívější vchod na východ. Pro úpravu interiéru zde bylo poprvé v ČSSR použito v kině stříkané stříže na bázi elektrostatiky. Sedadla byla vyměněna za nová a jejich počet snížen na 253.

Promítání bylo plně zautomatizováno. Kinotechnik a promítač Milan Opluštil zkonstruoval zařízení (prvé v ČSSR), které po stisknutí knoflíku automaticky zvolna pozhasíná světla v sále, otevře oponu na příslušný formát, pustí promítací stroj, po dojití kotouče přepne na druhý promítací stroj a po skončení filmu zavře oponu a rozsvítí světla v sále a přetočí film na kotoučích zpět. Takže promítači stroje jen hlídají a zasáhnou pouze v případě poruchy.

Po skončené adaptaci zahájilo kino provoz ve středu 7. května 1980 v 19,30 hod. slavnostním představením pro zvané hosty za přítomnosti zástupců městského a obvodního národního výboru. Ředitel Správy městských kin Karel Kovařík uvítal přítomné a poděkoval všem, kteří se podíleli na adaptačních pracích podle projektu arch. Jaroslava Sedláčka. Po té byla přítomným promítnuta premiéra českého filmu „Drsná planina“. Bez další úpravy hrálo kino až do roku 2004.