Scala - Brno-střed

Z 13 000 000 Kč národního fondu Masarykova připadlo studentstvu vysokých škol moravských částka 3 400 000 Kč. Z této částky bylo přiřčeno 1 900 000 Kč spolku „Kaunicovy koleje“ a zbytek 1 500 000 Kč mělo zůstat nerozděleno, jakožto základ zvláštního „Masarykova fondu na podporu studentstva vysokých škol na Moravě a ve Slezsku“ (dále Fond). Fond měl těch jeden a půl miliónu Kč zachovat a dle možnosti rozmnožovat. Jako nejbezpečnější a nejvydatnější zdroj příjmů bylo doporučeno, aby část mohla být uložena v dobrém podniku kinematografickém. Fond proto 11. července 1922 podal žádost o licenci podepsanou profesorem univerzity Dr. Dobroslavem Krejčím a rektorem Vysoké školy technické, Dr. Vladimírem Novákem.

Fondu byla zemskou správou politickou 30. října 1923 licence přislíbena, vykáže-li se do šesti měsíců úředně schválenou provozovnou a zaváže-li se odvádět určitou částku ze zisku spolku „Zlatý kříž“, který 13. ledna 1922 také žádal o licenci.

Po mnohých opletačkách a snahách získat vhodnou budovu na zřízení kina, svitla Fondu naděje až v červnu 1928 na místnost, když Družstvo obchodních a průmyslových zaměstnanců – Dopz) nabídl Fondu místnosti k provozování kina v novostavbě na Lažanského nám. 3. O tyto místnosti projevilo zájem několik dalších spolků a také E. Friedjung, majitel kina Edison na Dornychu.)

Komisionální řízení k posouzení vhodnosti místností se konalo 27. října 1928. Komise zjistila, že kino bude mít hlavní vchod z Lažanského a vedlejší z Jakubského nám., východy rovněž na obě náměstí. Kromě různých menších závad zjistila komise, že nejnižší bod hlediště pod úrovní chodníku u hlavního vchodu z Lažanského nám. je 7,20 m. Podle ministerského nařízení smí být pouze 6 m. Tahanice o hloubku kina trvaly celý rok, až konečně 15. října 1929 zemský úřad přislíbil udělení licence, když počet sedadel určen v přízemí 562, na balkóně 238, celkem na 800, protože dle ministerského nařízení v podzemním kině nesmí nejvyšší počet návštěvníků překročit 800 osob.

Jenomže během tahanice o hloubku hlediště si místnosti zajistila firma Kraus a spol., takže 20. prosince 1929 byla mezi Fondem a firmou Kraus a spol. podepsána smlouva s platností do 31. prosince 1935: Firma Kraus a spol. na svůj náklad kino zařídí a bude je na svůj náklad a riziko provozovat na licenci Fondu.

Podnik, jemuž bylo dáno jméno „Bio Dopz“ zahájil provoz v sobotu 28. prosince 1929 slavnostním představením, Poté byla promítána premiéra zvukového filmu (Metro-Goldwyn) „Bílé stíny“, v hlavní úloze Monte Blue a Raquel Torres. (Film se pak hrál pět týdnů.) Zástupce licence a vedoucí kina byl Rudolf Urban, I. promítač Julius Janoch, II. promítač Erich Palmisano.

Vchod do kina z Lažanského nám. byl schodištěm. Pokladna byla vlevo ve vestibulu hned pod schody. Z vestibulu se vcházelo do foyeru s šatnou, bufetem, vchodem na balkón a vlevo do čekárny a schody do přízemí. Hlavním vchodem z Jakubského nám. se vcházelo do vestibulu, z něho pak do stejného foyeru jako z Lažanského nám. Promítárna se zvukovými promítacími přístroji Ernemann se zvukovou aparaturou Western-Elektric, byla mezi vchody na balkón se samostatným vchodem ze sklepa.

Na základě příznivého výsledku kolaudace byla Fondu udělena 6. března 1930 licence s podmínkou, že z čistého výnosu bude odvádět 20% spolku „Péče o slepé“, 10% „Sboru sociální péče o československé studentstvo vysokoškolské v Brně“ a 10% spolku „Zlatý kříž v Brně“.

Takové moderní kino ve středu města nebyl špatný obchod. Tržba činila ročně přes dva milióny korun, Fondu připadlo v roce 1930 Kč 189 077. Z toho musel Fond odevzdat 40% jiným spolkům dle podmínek licence. Kolik byl celkový zisk z kina se nezachovalo. Pokles výnosu způsobilo otevření dalších moderních kin Kapitol a Alfa. Platy v biu Dopz: správce 500 Kč, I. promítač 400 Kč, II. promítač 200 Kč, pomocník 100 Kč.

Ovšem, podnikalo se všelicos, aby se tržba zvýšila. V roce 1931 bylo povoleno jiné seskupení a zvýšení počtu sedadel na 1 006 (přízemí 702, balkon po zrušení postranních lóží 304). Počtem sedadel bylo bio Dopz největší kino v Brně. Aby kino vyšlo vstříc kuřákům, zřídilo z čekárny kuřácký salonek. Za čekárnu pak sloužil foyer.

I když to bylo moderní kino ve středu města, reklama byla potřebná. Bio Dopz například neuspělo u policie s žádostí o povolení tance obecenstva v přestávkách mezi představeními a před prvním představením, za přítomnosti koncesovaného tanečního mistra. Policejní ředitelství žádosti nevyhovělo, „a to jednak z ohledu na veřejný klid a pořádek a slušnosti při představeních v biografu, jednak proto že vzhledem k dnešním hospodářským poměrům dlužno taneční zábavy co nejvíce omezovati“. (Byla to již doba narůstající hospodářské krize).

Dnem 3. prosince 1935 změnilo bio Dopz jméno na „Scala“ a to, jak vedení kina uvedlo, z důvodů čistě obchodních, neboť určitá část obecenstva, především nesocialistická, ztotožňuje bio Dopz se stranou sociálně demokratickou – hlavně německou.

Samozřejmě, aby kino přilákalo návštěvníky, dávalo premiéry velkofilmů jako například první celobarevný zvukový film M-G-M „Vikingové“ a promítalo filmy nejrůznějšího zaměření jako Einsteinovu „Generální linii“ a jiné sovětské filmy a pořádalo nedělní dopoledne avantgardních filmů, například německý „Aesops Fabeln“ a „Gold im Sande“, sovětský Dovženkův „Arsenal“ a Pudovkinův „Bouře nad Asií“. Někdy také docházelo při některých filmech k zostřeným opatřením. Od 13. ledna 1931 byl v kinu Dopz promítán film „Na západní frontě klid“ podle Remarquerova románu. Policejní ředitelství nařídilo, že ve veřejném zájmu při představeních zmíněného filmu musí v kině konat dozorčí policejní služba, kromě toho musí být na hlavní strážnici pohotovost 10 mužů stráže bezpečnosti. Dozíráno mělo být, aby nebyly žádné protestní projevy a podobně. Důvodem k těmto opatřením byly demonstrace, jež byly proti předvádění zmíněného filmu v Německu a ve Vídni. Všechna představení však proběhla v klidu a nebylo důvodu k zákroku.

K žádosti z 19. února 1936 o prodloužení licence, musel Fond předložit bilanci za poslední léta. Po prozkoumání podkladů, žádost Fondu zamítlo z  důvodů: zemský úřad zjistil, že výnos kina za roky 1933 do dnes, není v  poměru k rozsahu skutečného provozu tohoto kina. Ukládá se zastavení provozu kina dnem 31. prosince 1936. Proti rozhodnutí není odvolání přípustno. (Kino ale uzavřeno nebylo, hrálo dále.)

Téhož dne oznámil zemský úřad spolku „Jubilejní ozdravovna policejního ředitelství“ (dále spolek), že vzhledem k žádosti spolku, zamýšlí mu udělit licenci pro kino Scala. Spolek byl povinen odvádět 2% z hrubé tržby několika druhým spolkům. Zdá se ale, že hlavní příčina, proč zemský úřad Fondu žádost o licenci zamítl, byl úmysl udělit ji spolku a nikoliv hospodaření jak udával. Finanční výsledky provozu kina Scala se nijak nelišily od výsledků jiných kin. Tržba klesala, hospodářská krize se projevila i na návštěvnosti kin, ale nájem, půjčovné za filmy, platy zaměstnanců, reklama atd. zůstávaly na stejné výši.

První těžkosti při protektorátu nastaly hlášeními na projevy obecenstva při promítání filmů, hlavně týdeníků. I když v únoru 1940 byl promítán diapozitiv s upozorněním, aby se obecenstvo vystříhalo všech projevů, neboť jejich důsledkem by mohlo dojít k dočasnému nebo úplnému uzavření kina, a tím by jeho zaměstnanci přišli o zaměstnání, přesto například při promítání filmu „To byl český muzikant“ obecenstvo nadšeně tleskalo, a to hlavně při zájezdu Kmocha do Brna. Avšak tleskali i příslušníci říšské armády.

4. prosince 1941 koupila domy od Družstva obchodních a průmyslových zaměstnanců Pražská městská pojišťovna a 14. července 1942 se stali majiteli kina němečtí občané Fritz Lord a Josef Veselý, oba bytem v Praze. Dlouho se však z majetnictví kina netěšili, neboť s příchodem fronty bylo kino nuceno v neděli 15. května zastavit provoz.

Bombami nebyla budova kina nijak dotčena, ale průběhem fronty jak tato, tak sousední budovy úplně vyhořely. Kino v podzemí nebylo vůbec poškozeno. Po nejnutnější úpravě vchodu zahájilo kino provoz asi 9. května 1945 sovětským filmem „Vpád“ a od 12. května promítalo další sovětský film „Sekretář Rajkoma“.

Kino změnilo po válce třikrát název: dnem 15. října 1948 bylo kino přejmenováno na „Moskva“. Po událostech v srpnu 1968, v září onoho roku, bylo kino opět přejmenováno, byl mu vrácen název Scala. Ten ovšem trval pouze málo přes jeden rok. S nástupem tzv. normalizace bylo v říjnu 1969 opět navráceno pojmenování Moskva.

V roce vyhořela budova kina a sousední domy byli adaptovány a upraveny do dnešního stavu.

V roce 1957 bylo kino přestavěno na širokoúhlé. Dnem 14. června byl přerušen provoz a zahájena přestavba, při níž byly odbourány boční křídla balkónu, upraveno proscénium pro širokoúhlé promítání, sedadla vyměněna za nová a jejich počet snížen na 750 (přízemí 550, balkón 200). Byly zrušeny točité schody a promítárna, a tato přemístěna do II. suterénu s vchodem z foyeru vedle vchodu do sálu. Pokladna byla příčkou rozdělena na dvě a prodej vstupenek pod schody zrušen a směrován do vestibulu. K znovuotevření kina upraveného na širokoúhlé promítání systémem Cinema Scope došlo ve čtvrtek 21. listopadu 1957 v 19 hodin představením francouzsko-italského filmu s Gérardem Philipem „Nejlepší část“.

K další přestavbě na 70 mm filmy a současně ke generální opravě došlo v letech 1971 – 1973. Dnem 18. ledna 1971 byl provoz kina zastaven a zahájena generální oprava jak stavební, tak všeho zařízení. Přestavba na panoramatické 70 mm kino byla provedena dle návrhu inž. arch. Jaroslava Šmídka. Pokladny byly přemístěny proti vchodovému schodišti a z bývalých pokladen zřízena kancelář. Z kuřáckého salonku byl upraven snack bar. V sále bylo nově upraveno proscénium, sedadla vyměněna za nová a jejich počet snížen na 473 (přízemí 328, balkón 145). V promítárně byly postaveny nové dva promítací stroje UM 70/35 a jeden ME 9 a pro dokonalý plastický zvuk instalována šestikanálová zesilovací tranzistorová souprava.

V adaptovaném kině bylo ve čtvrtek f 1973 v 19 hod. slavnostní zahájení pro zvané hosty. Promítán byl sovětský barevný film režiséra Alexeje Saltykova „Sibiřanka“.

V 80. letech bylo kino Moskva prémiérovým kinem a řadilo se mezi nejmodernější v Brně. Kino se dočkalo ozvučení ve formátu Dolby Stereo SR.Po listopadu 1989 bylo kinu vráceno dřívější jméno Scala. Po otevření multikin však začal být provoz kina ztrátový, a tak kino 22. prosince 2011 dopoledním promítáním pro školy ukončilo provoz coby městské kino a hledal se pro ně nový provozovatel.
Provoz kina obnovila v roce 2013 Masarykova univerzita ve spolupráci se společností Aeropolis, která zajišťuje celoroční program filmové produkce. Kino nově disponuje velmi kvalitní projekcí ve vysokém rozlišení 4K a ve zvukovém formátu Dolby Digital Plus 7.1. Do Scaly se tak 14. října 2013 po téměř dvou letech vrátili diváci, kteří se mohou těšit na zajímavou uměleckou tvorbu – a to nikoliv pouze filmovou.
Masarykova univerzita, jež si Scalu po jejím uzavření od města pronajala, ji využívá pro své odborné aktivity. Této historické budově navrací její původní vzdělávací poslání: Univerzitní kino Scala se stává opět místem pro setkávání studentů, akademiků i všech, kdo v Brně žijí, pracují, studují nebo sem jen zavítají. Kinosál nově slouží pro výuku, konference a semináře a akademické obřady Masarykovy univerzity.
Studenti Masarykovy univerzity se do tvorby programové nabídky kina aktivně zapojují v rámci projektu Studentské kino. Pravidelné projekce spojené s odbornými úvody, besedami a dalšími aktivitami můžete sledovat v programu kina. Konkrétní výukové kurzy připravuje pro Scalu Filozofická fakulta MU a Univerzita třetího věku MU.