Máj - Doksy

Doksy jako Severočeské jezerní lázně měly své kino už ve 20. letech 20. století. Bylo to kino Heller a nacházelo se v dnešní Komenského ulici v zadní části restaurace Bezděz.  Přežilo německou okupaci a podlehlo až v roce 1953 požáru. Rok trvala jeho rekonstrukce, rok se tedy provizorně promítalo v hotelu Grand. Ovšem tehdy byl hotel sídlem Okresního národního výboru, neboť Doksy byly v letech 1949-1960 okresním městem.

Výstavba nové budovy kina byla plánována společně se stavbou budovy základní školy. Vzhledem k tomu, že při výkopu byla objevena spodní voda, byla stavba kina pozastavena. Československý státní film zprvu usiloval o realizaci jednoduššího typového projektu v duchu oblíbené sorely. Shodou okolností se nicméně projekt dostal nakonec na stůl Krajskému projektovému ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Liberci, konkrétně ateliéru 2, jehož vedoucím již byl v této době Karel Hubáček (pozdější autor hotelu a vysílače na vrcholu Ještědu). Ten novostavbu navrhl jako víceúčelový objekt. V jeho vytříbeném architektonickém řešení se odrazil tzv. bruselský styl. V budově se kromě kinosálu, bytové jednotky a technického zázemí měla v horním patře nacházet i knihovna s čítárnou. Od tohoto záměru bylo nakonec v souvislosti se ztrátou statusu okresního města upuštěno, byly vybourány příčky a vznikla zde výstavní síň.

Přední, vstupní část kina směrovaná do Máchovy ulice připomíná kýl lodě. A to je pravděpodobně inspirace Karla Hubáčka Máchovým jezerem, lodní dopravou a vůbec celou atmosférou lázenského městečka. Zajímavý je i interiér kina. Vestibul byl původně v tmavých barvách, jaké architekti použili i v kinosále. K úpravě došlo v letech 1983 až 1984 v souvislosti se špatným stavebnětechnickým stavem. Tehdy se poprvé od otevření kina v roce 1963 znovu objevil na scéně architekt Hubáček. Navrhl technické zajištění objektu a práce na vestibulu opět svěřil uznávané Lidmile Švarcové. Architektka a kostymérka prostor „převlékla“ do optimističtějších oranžovočervených barev.

Cestou do kinosálu zaujme postmoderně laděný obraz malíře a scénografa Jana Vančury. Samotný kinosál se dochoval v původní podobě z roku 1963. Řada barev od té doby vybledla kvůli použití jiných materiálů, než byly v Hubáčkově původním projektu. Sál má kapacitu 350 míst a zajímavý je jeho temně modrý strop s bodovými světly, který má evokovat noční hvězdnou oblohu.

Kino bylo slavnostně otevřeno 9. března 1963 premiérou českého širokoúhlého filmu Závrať. Tento poetický příběh dospívající dívky prožívající svou první lásku režíroval  Karel Kachyňa.

Kino bylo jak po architektonické, tak po technické stránce ve své době špičkovým moderním zařízením. Širokoúhlá projekce obrazu se čtyřkanálovou stereofonní reprodukcí zvuku byla v té době pro filmového diváka mimo Prahu a některá velká města zážitkem téměř ojedinělým. Filmů se čtyřstopým záznamem zvuku pro náročnost výroby (vysoké náklady) a následně s technickým pokrokem záhy ubývalo. Takže zařízení v tomto směru zůstalo od 80. let nevyužité.

Až do roku 1990 se v kině promítalo denně, někdy, byl-li zajímavý film, i dvakrát denně. Např. v roce 1981 se odehrálo 559 představení, v roce 1989 ještě 519 představení. Průměrná návštěvnost v těchto letech byla okolo 110 diváků.

Po sametové revoluci začíná výrazný pokles návštěvnosti kina. Byť se v roce 1990 promítlo ještě 523 filmů, zhlédlo je už pouze 43.929 diváků, tj. průměrně 84 diváků na jeden film. Proto se už v roce 1991 hrálo v kině Máj 383x  pro 32.210 diváků. Od roku 1999 se hraje průměrně 180 představení za rok. Nadále můžeme ze statistiky zaznamenat pokles návštěvnosti kina: v roce 1999 přišlo do kina 11.977 diváků, v roce 2000 13.216 diváků, v roce 2001 11.886 návštěvníků a v roce 2002 10.786 diváků. 

Architektonický pohled:

Budova je situována na strategicky výhodném místě mezi historickým centrem, železniční stanicí a hlavní pláží Máchova jezera. Konstrukčně je objekt řešen jako železobetonový skelet, vynášený na železobetonových patkách a pasech, překlenujících terén, čímž se podařilo vyřešit problematické podloží s agresivní spodní vodou. Konstrukci doplňuje ocelový krov se skořepinovou klenbou, završující kinosál. Půdorys je s ohledem na akustické potřeby sálu koncipován jako kónický. Po technické stránce, kdy disponovalo širokoúhlou projekcí a čtyřkanálovou stereofonní reprodukcí zvuku představovalo zřejmě nejmodernější kino na severu Čech. Ateliér si poradil s náročnou parcelou a podařilo se mu novostavbu citlivě zasadit do této partie města. To vynikne zejména při pohledu z Valdštejnské ulice, kdy má kino charakter rodinného domku, vhodně zapadajícího do okolní vilové zástavby. Vstupní partie, orientovaná do Máchovy ulice pak může z exteriéru vzdáleně evokovat lodní kýl, což podtrhuje i atypický tvar sedlové střechy. V úrovni Máchovy ulice se zde nachází předsíň a vestibul se zázemím a šatnou. Z něj stoupá dvouramenné schodiště do prostoru někdejší kavárny. Kinosál je situován v patře nad vestibulem, což se navenek projevuje zkoseným stropem vestibulu, odpovídajícího elevaci sálu. Kinosál představuje jediný, komplexně dochovaný interiér z doby vzniku stavby. Záměrně byl pojednán v různých barevných tónech a materiálech, kdy stěny jsou obloženy béžovými sololitovými deskami, nad nimiž je světlejší oranžový koženkový pás. Tmavomodrý strop pak díky umístění svítidel evokuje hvězdnou oblohu.

Pokud byste měli zájem o prohlídku kina s výkladem, obraťte se na dramaturga, správce a promítače v jedné osobě Miloslava Lomiče. A ještě dvě zajímavosti. Letos 55leté kino předního českého architekta dodnes není památkou, ale to se snad změní. Karel Hubáček navrhl ještě jedno kino, které sídlí v Železném Brodě.