Alhambra - Ústí nad Labem-Střekov

Dům č. p. 767 byl postaven roku 1927 jako multifunkční budova s kancelářemi, byty a kinem Alhambra pro filmového producenta Ernesta Kobosila. Projekt budovy vypracoval architekt Richard Brosche, jehož projekční kancelář se specializovala na výstavbu kin a menších divadelních sálů. Brosche byl již v té době zavedeným českolipským architektem, následně se přestěhoval do Ústí nad Labem, kde poměrně záhy vstoupil do Sudetoněmecké strany, za níž byl v roce 1938 zvolen starostou Střekova. Po druhé světové válce a po svém odsunu z Československa obnovuje svou činnost v Duisburgu, kde po studiích na technice v Karlsruhe svou projekční kariéru začínal. Kobosilova společnost Wolframfil, investovala krátce po světové premiéře zvukového filmu do nákupu příslušného vybavení a dne 26. dubna 1929 se kino Alhambra stalo prvním místem v Československu, kde se promítal zvukový film. První představení zvukového filmu se odehrálo před vybranou společností novinářů a místních průmyslníků, ke kterým z plátna promluvil ústecký průmyslník Georg Schicht a poté následovala přehlídka několika zvukových filmů. Kinosál v původní podobě obíhal balkón se zábradlím na téměř kruhovém půdorysu s pěti řadami sedadel, vzadu i vpředu se nacházela řada lóží a jedna řada sedadel na bočních stranách. V patře budovy byla oválná kavárna, ze které bylo možné vstoupit na balkón. Provoz kina pokračoval pod názvem Revoluce i v 50. a 60. letech, roku 1970 prošlo kino úpravou na širokoúhlé promítání. Při této adaptaci byla vybetonována a zvýšena podlaha hlediště, odstraněny boční balkóny a zadní lóže a zadní stěna sálu byla nově vytvarována podle křivky sedadlových řad. Druhá velká rekonstrukce se odehrála v roce 1981, kdy místní MNV rozhodlo o předání budovy Činohernímu studiu. Přestavba sálu na komorní divadelní scénu probíhala na základě projektu Rudolfa Bergera a Josefa Vrbaty zaměstnanců Krajského projektového ústavu. Pódiové jeviště vzniklo v přední části sálu po odstranění prvních tří řad sedadel a směrem do dvora byla k sálu připojena přístavba skaldu kulis. Ještě před březnovou kolaudací první etapy, se 5. ledna 1982 divadlo otevřelo veřejnosti premiérou Čechovových Tří sester v režii Ivana Rajmonta. Druhá etapa, během které byly dobudovány šatny herců, sklad kostýmů, zkušebna a sklad kulis, začala v lednu 1983 a byla dokončena na konci roku. Takto upravený sál fungoval až do roku 1989, kdy proběhla velká rekonstrukce technologického zařízení, kterou už roku 1987 navrhl Karel Schovanec z podniku Divadelní technika o. p. Praha, závod Újezd u Brna. Tento projekt počítal s vybudováním příčných mostů z příhradových nosníků u stropu sálu a podélnými spojovacími lávkami a dále se závěsným roštem nad prostorem jeviště. V 90. letech byly realizovány drobné úpravy nadzemních podlaží, které byly přestavěny na ubytovnu pro herce a ve 3. NP vznikla odstraněním příčky nová zkušebna. Poslední zásadní přestavbou prošlo divadlo roku 2002 po povodních, kdy voda zcela zničila sál a další zařízení a technologie. Nákladem 39 mil Kč bylo divadlo zrekonstruováno podle projektu architektů Zdeňka Šťastného a Jiřího Kňákala (ARCH STUDIO), kteří nově vyřešili zejména prostor hlediště, kde byly v prostoru balkónu zřízeny kabiny pro osvětlovače a zvukaře, do té doby umístěné v přízemí budovy. Hlediště bylo doplněno kovovou konstrukcí elevace s devíti řadami sedadel a černá barva podlahy a stěn zvýraznila experimentální charakter sálu. Ve foyer a vestibulu byly odhaleny všechny nosné železobetonové konstrukce i trasování rozvodů. V rámci této adaptace došlo také k výměně všech původních venkovních okenních a dveřních výplní, které byly nahrazeny novodobými z lepených plastových profilů.

Dům č. p. 767 patří mezi kvalitní realizace významného německého architekta Richard Broscheho, představitele německé moderny, s jehož pracemi se můžeme setkat na řadě míst v severních Čechách a Slezku. Broscheho práce charakterizuje uměřený výtvarný projev s nepřehlédnutelnými klasicizujícími reminiscencemi, který konvenoval vkusu většiny obyvatel severočeského pohraničí. Jeho projekční kancelář se specializovala na stavby s železobetonovým skeletem, a to především na menší divadelní a varietní sály a kina, za všechny jmenujme kino v Duchcově, Děčíně, Frýdlantu, Mimoni a České Lípě. Broscheho střekovská realizace patří vedle kina Friedrich v Aši mezi nejprogresivnější ukázky autorovi práce, což bylo patrně dáno širším rozhledem zadavatele stavby, Ernesta Kobosila. Původní interiérová výzdoba divadelního sálu a navazujících prostor předsálí se nedochovala, lze spatřovat hodnoty budovy především v její hmotové kompozici s odkazy na expresivní proudy německé architektury. Památková hodnota domu č. p. 767, však kromě jeho architektonických kvalit nepřesahujících však významněji prostor bývalých Sudet, spočívá především v jeho přímém vztahu k významným kulturním historickým událostem a osobnostem, jejichž význam překročil hranice ústeckého regionu a které se zapsali do novodobých filmových a divadelních dějin Československa. První významnou historickou událostí, která se k tomuto objektu váže, je první československá projekce zvukového filmu, která se zde, v kině Alhambra, odehrála 26. dubna 1929 a o několik měsíců předešla pražskou premiéru. To, že se tato událost odehrála právě v Ústí nad Labem nelze považovat za náhodu, protože město patřilo k významným centrům tuzemského filmového průmyslu a samotná firma Wolfram-Film produkovala několik německých i českých filmů. Centrem společenského kulturního dění přesahujícím regionální prostor, se tento dům stal opět v 70. – 80. letech minulého století, kdy je neodmyslitelně spojen se slavnou érou Činoherního studia, které zde roku 1971 našlo svou stálou scénu. S tímto divadlem je spojena řada významných osobností z řad herců, režisérů, výtvarníků a dramaturgů, spisovatelé Alex Koenigsmark či Karel Steigerwald napsali přímo pro soubor Činoherního studia řadu původních textů a vytvořili tím z divadla významnou dílnu původního českého dramatu. Odehrály se zde premiéry přelomových inscenací, které měly nesporný vliv na další směřování českého divadla. Opomenout nelze ani programové inscenování dramatické tvorby ideově problematických autorů, které by nebylo na velkých pražských scénách vůbec možné. Díky shodě mimořádných okolností se Činoherní studio stalo divadlem, pro které bychom v kontextu celého normalizačního Československa těžko hledali obdobu.