Fotogaléria
Kino Lípa, neboli Lido Bio sídlilo v Dělnickem domě, který se již před 1. světovou válkou stal centrem dělnického hnutí v Brně. Kromě restaurace se v dřevěném zahradním sále hrálo divadlo, konaly schůze a dům nabízel zázemí také pro dělnické spolky a ubytování pro cestující odboráře. V roce 1899 byla z dělnického domu řízena stávka textilních dělníků. Dělnický dům byl tehdy stavbou natolik významnou, že podle něj byla v roce 1918 ulice přejmenována na Dělnickou a o další tři roky později dokonce na Marxovu. Tento název jí pak s výjímkou let 1942–1945 vydržel až do roku 1991, kdy získala název Spolková. V obodobí mladé Československé republiky docházelo v dělnickém domě ke štěpení brněnské sociálnědemokratické strany a později ke sporům mezi původní stranou a odštěpenou stranou komunistickou, která měla až do roku 1929 v domě svoji základnu. V dělnickém domě se s projevy vystřídali nejvýznamnější komunističtí politikové (Klement Gottwald, Antonín Zápotocký), své působiště zde ale našli také významní levicoví umělci (založení brněnského Devětsilu, František Halas).
Na pozadí dějin Dělnického domu tečou dějiny samotného kina. Spolek “Dělnický dům” tonul po stagnaci v roce 1910 v dluzích. Při hledání dalších zdrojů příjmů kromě restaurace a členských příspěvků, padla volba na zřízení biografu. O licenci pro kinematograf, světelné obrazy a hudební vložky zažádal 15. února 1911 člen spolku František Navrátil mechanik, mistr u sázeních a odlévacích strojů v tiskárně v Brně. Policejní ředitelství žádost nijak nedoporučilo a poukazovalo na to, že jsou v blízkosti dvě kina, avšak licenci vystavil. Když spolek měl licenci, zažádal o povolení k zřízení kina v jejich sále a o přístavbu promítárny.
Provozovna se nacházela v zahradní budově z hrazděného zdiva. Střešní konstrukce byla dřevěná, krytá dehtovanou lepenkou, zespodu zašalovaná a opatřena rákosovou omítkou. Vchod byl průjezdem z Jusové 8, který sloužil také jako vchod do kavárny a restaurace. Počet sedadel byl stanoven na 400 obyčejných židlí, po ministerském nařízení v roce 1913 snížený na 373. Východ z hlediště byl do zahrady (která mohla pojmout až 4 000 osob) a průjezdem na Jusovou. Kino dostalo název „Lidový biograf“ a první představení bylo v úterý 14. listopadu 1911.
Biograf byl zařízen chudičce se starým inventářem, který byl v sále k dispozici. Naděje, že biograf zachrání Dělnický dům se nesplnily, dluhy dělalo nyní i kino. Denní příjem biografu byl 8 až 20 korun, v neděli 30 až 60 K, týdenní režie však byla 200 až 500 korun; přitom členové pracovali v kině zdarma, pouze promítač Navrátil a klavírista dostávali 60 haléřů za představení.
Očekávalo se úplné zhroucení obou podniků – Dělnického domu i biografu. Pomohla však náhoda. Do kina přišel nabízet sedadla jejich výrobce Wagner z Jáchymova. Ten spolku vysvětlil, že dokud nezařídí biograf pohodlně a vkusně, nemohou očekávat prosperitu a navrhl, že sklopná sedadla dodá na mírné splátky. Návrh byl přijat a v květnu 1913 provoz kina přerušen. Členové spolku sami pracovali zdarma až do srpna, kdy odevzdali nově zřízenou čekárnu s bufetem a úplně obnovený sál se 424 sklopnými sedadly a 40 sedadly lóžovými, takže mělo 464 sedadel, a to až do asanace sálu v roce 1929. Kino zahájilo provoz znovu v pátek 15. srpna 1913. Tím nastal veliký obrat k lepšímu, návštěva rostla v roce 1915 byl biograf bez dluhů a počal odvádět přebytky na úhradu dluhů Dělnického domu.
První světovou válku přečkalo kino v poklidu a první poválečná bilance za rok 1920 vykazuje příjem 175 478 Kč a zisk 10 660 Kč, ale v letních měsících hrálo kino pouze v sobotu a neděli. Čistý zisk byl věnován na vydržování noclehárny a poskytování večeří pro cestující organizované dělníky. V dalších letech, až do zbourání starého sálu, se zisk pohyboval vždy kolem 10 000 Kč ročně. Nijak zvláštní reklamu kino neprovádělo, ale jako v jiných kinech, i v tomto byly ruské filmy jako „Orlov“, „Ivan Hrozný“ a jiné doprovázeny zpěvními vložkami. V tomto kině je obstarávalo ruské pěvecké kvarteto „Moskva“. V červenci roku 1925 byl název kina zkrácen na „Lidové bio“ a od roku 1926 ještě dále zkrácen na „Lido bio“.
Při revizi provozovny 27. března 1928 stihla kino pohroma. Komise shledala vážné závady, z nichž hlavní byly: strop není oddělen od krovů, promítárna není z ohnivzdorného materiálu, východy jsou nedostatečné. Protože ve starém sále nebylo možné zjištěné závady odstranit nebo jen za úměrných nákladů, rozhodl spolek starý sál zbořit a postavit nový. Provoz ve starém sále byl skončen v pondělí 1. dubna 1929 filmem „Volha, Volha, máti rodná“ s H.A. Schlettonem a Lilian Hall Davisovou v hlavních rolích.
Došlo k přestavbě původního dvorního sálu na trojposchoďovou funkcionalistickou betonovou budovu podle návrhu architekta Eduarda Göttlichera a jejímu propojení s původním domem z roku 1895. Dvorní sál je tvořen stylově čistou strohou funkcionalistickou budovou rovněž o výši tří podlaží. Zatímco uliční trakt obsahuje kancelářské a bytové prostory, masivní budova dvorního traktu (jejíž vnější plášť je složen čistě z kvádrů) ukrývá dva sály (podzemní kinosál a víceúčelový sál s jevištěm), několik restauračních a společenských místností. K budově přiléhá také zahrada s přízemními budovami sloužícími jako letní posezení, tělocvična a skladovací prostor. Stavba, kterou prováděl stavitel Václavek z Brna, byla dokončena 17. října 1929 nákladem 3 118 000 Kč.
V přízemí bylo 382 sedadel, na galerii s vlastní šatnou a přístupnou schodištěm z podesty, bylo 208 sedadel (z toho 36 v 6 lóžích); celkem 590 míst. Východ z přízemí i galerie vedl na Marxovu ulici. Provoz v novém sále byl zahájen v pátek 25. října 1929 filmem o osudech sibiřského psance „V okovech“. Název kina zůstal „Lido bio“, zástupcem licence a ředitelem kina Emil Pick, promítačem Ant. Kalášek z Chrlic. Koncem roku se spolek rozhodl zavést zvukový provoz. Krátce po novém roce zakoupil zvukové zařízení. První zvukový film „Dozněla píseň“ s Willy Forstem a Liane Haidovou v hlavní úloze, byl promítnut v sobotu 21. února 1931 v 17 hodin pro zvané hosty. Další představení pro obecenstvo v 19 a 21 hodin byla vyprodána. Průběh všech tří představení, za přítomnosti konstruktéra inž. Jindřicha Vavřiny, kinotechnika z Prahy, byl bezvadný. Konstrukce zvukového zařízení je jeho vlastní vynález smíšeného systému (jehla i fotobuňka). Počátek provozu v novém sále byl ztrátový vinou zakoupení zvukového zařízení, ale v roce 1933 už byl zisk 45 122 Kč. Po úpravě vstupného byl zisk v roce 1938 Kč 110 726 a pak již každý rok přes 100 000 korun.
Těsně před protektorátem (hlášení z 9.2.1939) byl promítán film „Blokáda“. Poslední fáze filmu byly odměňovány potleskem všemi návštěvníky biografu. Byly to věty: „Válka má být bojem muže proti muži a ne vraždění žen a dětí! Kde je to svědomí světa.“ A hned počátkem protektorátu bylo podáno 30. května 1939 hlášení strážníkem, že Lido bio stále ještě na plakátech používá název Marxgasse – Marxova místo Arbeitergasse – Dělnická a tak agituje marxistického ducha.
Také ve spolku došlo ke změnám vynucených zřízením protektorátu. 11. července 1939 byl změněn název spolku na „Společenský dům“. 3. prosince 1942 koupila za nevyjasněných okolností budovu Zbrojovka Brno a zařízení kina Felix Podroužek. V průběhu fronty byl úplně zničen sousední dům Dělnické pojišťovny, kino ale neutrpělo žádných větších škod. Po odstranění závad, zahájilo provoz v sobotu 9. června 1945 filmem „Kluci na řece“. Vedoucím kina zůstal Hubert Podroužek, promítači byli Josef Tulis a Josef Daňhel. Dnem 15. října 1948 byl změněn název kina na „Lípa“.
Počátkem roku 1958 bylo v kině upraveno proscénium pro širokoúhlé promítání, počet sedadel snížen na 514, z kina Radost převezeny promítací stroje a od pátku 24. ledna 1958 zahájilo promítání širokoúhlým italským filmem „Lidé a vlci“.
Za celou dobu provozu kina nebyla provedena žádná adaptace ani oprava. Proto pro zcela neúnosný stav elektrické instalace muselo být kino uzavřeno. Hrálo naposled v neděli 30. prosince 1973 film „Půlnoční kovboj“ s Jou Voightem v hlavní úloze.
Nicméně historie tohto významného domu nekonči. “Znal jsem ho. Jako dítě jsem byl v Dělnickém domě na pionýrské slavnosti, pak jsem tam chodil do tanečních a nakonec na koncerty kapel jako Synkopy nebo Progres. Jsem rád, že jsem k nim ještě mohl přičuchnout, že jsem je dokázal vidět…“, říka Leon, známa postava Brněnské alterantivní scény, který zde v roce 1997 založil TetraHydroClub (aneb „téhácéčko“), které se stane další brněnskou legendou. Probíhají zde velké koncerty alternativních skupin jako Zion Train nebo Delinquent Habits, spousta menších akcí i další ročníky festivalu Under Plunder. Avšak v roce 2000 klub končí a následnE je to už jeho labutí píseň, až do roku 2009, kdy je část domu asanovaná a začína zde vznikať obytní štvrt.