Družba - Brno-střed

V Brně hostoval na Dominikánském náměstí koncem roku 1906 kočovný kinematograf „The Royal Elektro-Biograph“ podnikatele Heinricha Hirdta z Bavorska. Úspěch byl popudem ke zřízení stálého kinematografu. Zařídil ho Hirdtův syn Heinrich (nar. 15.10.1882 v Missenbachu v Německu). Kino zřídil v Doretově domě na rohu Kobližné 44/46 (Malinovského nám. 4) a Pilgramové 3 (Divadelní). V čekárně bylo několik kinetoskopů k ukrácení dlouhé chvíle. Z čekárny se vcházelo do hlediště 5,90 x 17 metrů. Lze soudit, že v hledišti bylo umístěno asi 140 obyčejných židlí, brzo po zahájení rozšířených o 6 lavic s asi 30 místy. V hledišti bylo také několik míst k stání pod promítárnou. Hirdt zažádal o licenci pro toto kino 4. prosince 1906.

Kino, jemuž dal název „The Royal Bio Co.“, první elektrické divadlo, zahájilo provoz v úterý 25. prosince 1906. Začátky predstavení byli stanoveny na 16, 18 a 20 hod. Bylo to tedy první stálé kino v Brně bez spojení s jinou atrakcí. I v tom předešlo Brno Prahu, která měla takové kino až v roce 1907. Žádný kinematograf se tehdy neobešel bez večerních představení pouze pro pány, tzv. „Pařížských večerů“. Ve středu 23. ledna 1907 uvedlo kino první „Pařížský večer“ v 21 hodin za účasti 72 návštěvníků s programem: Pestrá odhalení z pařížského nočního života, Lázně, Jak se v Paříži spí, Žena s maskou, Nediskretní a Sprcha.

Podle vzoru divadel ukončil Hirdt v neděli 26. května 1907 sezónu a oznámil, že nová sezóna bude zahájena 1. srpna 1907. Ale nebyla. V létě onemocněl jeho otec a musel proto převzít vedení celého podniku (5 cestovních a 6 stálých kin). Teprve v prosinci kino pronajal Bruno Schnablovi a Alexandru Goldschmiedovi. Vedení kina, které znovu zahájilo provoz 18. prosince 1907, byl pověřen Kare Reinhardt, technický inspektor u městského divadla v Brně. Promítač a technický vedoucí byl Mořic Trill. Představení byla od 16 do 22 hodin, v neděle a svátky od 11 do 12 a od 15 do 22 hodin nepřetržitě. Vstup byl možný kdykoliv. Tedy první kino s nepřetržitým programem, jako kino „Čas“. Asi se to ale neosvědčilo, protože už od 24. prosince 1907 byly začátky opět normální v 16, 18 a 20 hodin a program měněn v sobotu.

Reinhardt se snažil, aby kino mělo pestrý program. Od pondělí 27. ledna 1908 asi po dobu svou měsíců byl v pondělí, středu a sobotu program divadla Urania, tj. v první části světelné obrazy s výkladem, ve druhé části pak kinematograf. Do normálních kinematografickým programů byly vkládány výstupy varietních umělců a od soboty 9. května 1908 se po nějakou dobu denně v 17 a 19 hod. změnilo The Royal Bio Co. v „Divadlo znějících obrazů“ s Duskesovým Cinephonem. Byly předváděny žijící, zpívající a mluvící obrazy. Bylo poukázáno na to, s jakou přesností souhlasí obraz a zvuk (zvuk byl samozřejmě z gramofonu).

S majiteli kino štěstí nemělo, podávali si zde dveře. Za devět roků se jich vystřídalo sedm. Již v březnu 1909 hrálo kino naposled pod Goldschmiedem. Ten je prodal Bohuslavu Rafaelovi, fotografu z Mladé Boleslavi. Rafael kino opravil a snad koupil i nové stroje. Návštěva kina nebyla nijak valná. Rafael kino dlouho nemel a v roce 1911 ho prodal Karlu Mariottimu, v jehož prospěch se také zřekl své licence. Ten ještě týž rok provedl nákladem 2 000 korun adaptaci, první a poslední, kterou kino prodělalo. Z čekárny odstranil kinetoskopy, byla rozšířena šatna a bufet. Židle a lavice byly odstraněny, nahrazeny sklopnými sedadly a pod promítací kabinou byly zřízeny lóže. Kino mělo nyní 187 sedadel a bylo přejmenováno na „Elite Kino“, nejvznešenější brněnské kinematografické divadlo a zahájilo znovu provoz 7. září 1912.

Dvakrát týdně byla změna programu, každý čtvrtek vojenský koncert. V neděle a svátky byla zavedena představení v ½ 11 hodin, což mělo za následek anonymní udání jednoho brněnského faráře, že kino hraje v neděli dopoledne. Platnost licence (do 31. prosince 1915) Kohler, který stále bydlel ve Vídni, nevyužil. 5. února 1915 se jí vzdal ve prospěch Josefa a Marie Danielovských a Mojžíše Grossmanna, kteří kino od Kohlera koupili a utvořili protokolovanou firmu „Obchod filmy a Elite kino Josef a Marie Danielovsky a spol.“ Po rozpadu Rakouska a utvoření samostatného Československa nebyla již naděje, že by zahraniční firma získala prodloužení licence. Kino bylo proto dnem 1. července prodáno Grossmannové, která bydlela v Brně a byla češka, ovšem tak, aby vídeňští majitelé z toho vyšli dobře. Podle pamětního spisu měla být kupní cena za kino Elite 600 000 Kčs v splátkách. Kino dobře prosperovalo, v roce 1920 mělo tržbu asi 600 000 Kčs a čistý zisk téměř 80 000 Kč, Grossmannová z toho měla asi 18 000 Kč, do Vídně šlo 62 000 Kč. Ministerstvo vnitra, které prosazovalo zásadu povolovat licence pouze všeužitečným korporacím, žádosti o prodloužení licence nevyhovělo, z důvodu že skutočným majitelem je rakoušan Danielovský. Grossmannová kino pouze vede a zisk posílá do Vídně. Na základě toho vydalo Policejní ředitelství  v Brně 15. dubna 1921 příkaz k ukončení provozu kina pod následky politické exekuce. Kino však uzavřeno nebylo, neboť se našel nájemce - spolek Česká zemská péče o mládež (dále ČZPM) získala kinematografickou licenci v prosinci 1914, avšak válka zabránila provozu. Po válce ČZPM zažádalo 1921 znovu o licenci pro Brno a nyní se i naskytla příležitost k získání zařízeného kina, o které ale již také projevil zájem spolek „České srdce“.

16. dubna 1921 koupilo České srdce a ČZPM od manželů Danielovských veškeré zařízení provozovací za 250 000 Kč, Tentýž den byla sjednána smlouva na dobu 5 let se Štěpánkou Grossmannovou, která bude vedoucí kina a bude ČZPM zastupovat při výkonu licence za služné 20 000 Kč ročně a 5% z čistého zisku. Ke koupi kina si mohla ČZPM gratulovat. Bylo to sice malé kino, ale na dobrém místě s poměrně malým nájemným 29 000 Kč ročně: v roce 1926 byl čistý zisk 128 207 Kč, v roce 1927 dokonce 234 997 Kč. Takového zisku nedosahovalo tehdy žádné kino v Brně.

29. prosince 1925 koupila Doretův dvůr Hermína Stiassná, manželka textilního továrníka v Brně s úmyslem, zbořit přízemní přístavek, ve kterém bylo varieté a na jeho místě a přikoupeném pozemku od města, postavit moderní palác s podzemním kinem, restaurací a barem, s kavárnou, obchodními místnostmi, kancelářemi a byty. Stiassná však stavbu nedokončila. Po smrti manžela prodala 2. dubna 1928 rozestavěný palác Moravské životní pojišťovně, která stavbu dokončila.

ČZPM si byla vědoma, že svým zastaralým kinem (které nakoniec ukončilo svou činnosť až 16. ledna 1930 a to filmem „Triumf života“) by v sousedství moderního kina neobstála, rozhodla se proto získat je pro sebe. Místnosti pro kino si však již před započetím stavby smluvně zajistil soukromý podnikatel Jan Morgenstern (syn Dominika Morgensterna, majitele kina Central a Apollo). ČZPM nezbylo tedy nic jiného než dohoda s Morgensternem. Stalo se a 26. května 1928 byla podepsána smlouva. V ní se Morgenstern zavazuje upraviti na svůj náklad (asi 1 500 000 Kč) místnosti tak, aby se v nich mohla provozovati varietní nebo kinematografická živnost. Spolku bude odvádět z hrubého příjmu 8,5 procenta.

I když byl palác Morava dokončen už v říjnu 1928, kino s novým nazvem Kapitol, začalo provoz až v lednu 1930. Muselo totiž bojovať s povoleními a kolaudacemi a ústupky vůči mestu. Konečně tedy mohlo nejmodernější kino Kapitol, divadlo zvukového filmu zahájit. Stalo se tak 28. ledna 1930 o půl desáté hodině dopoledne slavnostním představením zvukového filmu „Zpívající bloud“ (Singing Fool) s Al. Jolsonem a Davidem Lee v hlavní úloze. (Film byl hrán čtyři týdny). Začátky představení byly stanoveny na 16,30; 19 a 21,15 hodin. Ceny vstupenek 3, 4, 5, 6, 8, 10 a 13 Kč. Kapacita kina byľa 799, pro kuřáky 199. Zodpovědným zástupcem byl Jan Morgenstern, promítač Josef Schweida. Ještě týž rok uvedlo kino Kapitol první zvukový film s Vlastou Burianem „C.k. polní maršálek“, a to v české verzi od 28. října do 12. prosince, v německé verzi od 13. do 29. prosince 1930.

Kino Kapitol, které projektoval architekt Arnošt Wiesner, mělo vchod přímo proti schodišti přes vestibul s pokladnou po pravé straně. V I. suterénu byla čekárna s šatnou a bufetem. Ve II. suterénu byla další čekárna s šatnou (zrušena v roce 1953). Promítárna se zvukovými přístroji „Western Elektric“ měla samostatný vchod z Palackého tř., zrušený 1962 a provedený ze dvora.

Tak jako dříve kino Elite i kino Kapitol výborně prosperovalo. Přitom kino neprovádělo žádnou zvláštní reklamu. Pouze občas si pozvalo některé herce. Jako například 11. února 1938 při premiéře filmu „Klatovští dragouni“, byli osobně přítomni Zita Kabátová a Jára Pospíšil a zazpívali několik písní z tohoto filmu. V roce 1935 mělo při tržbě 2 416 346 Kč zisk 135 084 Kč. Kino mělo 18 zaměstnanců a 5 posluhovaček. Jejich platy: ředitel 2 500 Kč, účetní 2 200 Kč, kontoaristka 950 Kč, pokladní 800 Kč měsíčně; I. promítač 500 Kč, II. promítač 200 Kč, správce 270 Kč,… Na tehdejší poměry to byly velmi dobré platy. Vladimír Minařík kurátor kina a revizor pracoval v kině bezplatně, byl zaměstnancem ČZPM.

Při posledním prodloužení licence 9. března 1939 nebyl již schválen zástupcem Morgenstern, níbrž Erich Nowak. Začátkem roku 1940 žádala Úřadovna říšského protektora, aby se ČZPM vzdala licence na kino Kapitol a zažádala zemský úřad o licenci pro jiné kino. Protože v dohledné době žádná licence volná nebila, dostala ČZPM náhradou za licenci na Kapitol, že každé kino na Moravě bude odvádět 50 haléřů ze sedadla, což bude činit ročně asi 100 000 Kčs.

Licenci na kino tak získal  v roce 1940„Bund Deutscher Osten, Kreisführung Brünn“. Nájemkyní kina Kapitol se 5. července 1940 stala UFA (Universum Film A.G. v Berlíně), ředitelem Gustav Kunert. 13. listopadu 1943 byl vedoucí promítač a technický vedoucí Josef Schweida pověřen vedením kina Kapitol, Central a OP.

Při náletu 20. listopadu 1944 byly částečně poškozeny místnosti kina, hlavně východ na dvůr, který již nebyl obnoven. Poškození bylo rychle odstraněno a již 3. prosince 1944 kino znovu zahájilo provoz. Zbytek války kino již přečkalo bez vážného poškození.

Po válce zahájilo kino provoz již v sobotu 2. června 1945 filmem „Věra Lukášová“ s dodatkem kulturního filmu „Luňáci“. Vedoucí byl Josef Čapka, promítačem Vilém Verbík a František Jelínek. Dnem 1. ledna 1949 bylo kino přejmenováno na „Družba“.

Dnem 1. dubna 1964 bylo kino uzavřeno a přestavěno na širokoúhlé. Vestibul byl přestavěn z půlkruhu na obdélník, v čekárně byla přestavěna šatna a vchody do hlediště. V hledišti byly zrušeny lóže, zvýšeny zadní řady, rozšířeny vzdálenosti mezi řadami, sedadla vyměněna za nová, pohodlná čalouněná křesla a jejich počet snížen na 450. Přestavěna byla také promítárna (místo lóží) a vchod do ní zřízen z hlediště. Z prostoru za promítací stěnou (mělo to být varietní jeviště) byla zřízena předváděcí síň s 33 sedadly pro interní, reklamní a výchovné účely. Bylo tedy kino uvedeno stavebně do stavu v jakém je dnes. Po adaptaci byl provoz zahájen 11. listopadu 1965 slavnostním představením premiéry čs. širokoúhlého filmu „Ať žije republika“. Začátkem roku 1976 byl znovu upraven interiér novým obložením stěn koženkou, položením nového koberce, křesla vyměněna za nová, počet 450 zůstal nezměněn a 13. února 1976 zahájilo kino opět provoz americkým širokoúhlým filmem „Modrá Elektra Glide“.

Po Sametové revoluci se kino vrátilo k původnímu názvu Kapitol a bylo vybaveno zvukovým systémem Dolby Stereo. V důsledku silné konkurence ukončilo kino roku 2003  činnost. Dnes je v jeho prostorách čajovna Utopia.